Na plnění přání není nikdy pozdě aneb Cesta do Bhútánského království a Nepálu
Moje cestopisné vyprávění pro kamarádku Sylvu Petrovou a její VitaStyle.cz; 10.09.2015
Tento článek jsem plánovala zpracovat nejprve jako klasický rozhovor se ženou, s kterou jsem se seznámila díky našemu společnému koníčku, kterým je zpívání ve sboru Lucky Voice Band. Jmenuje Stanislava Marešová a pro mne je to žena, která je obdařena mnoha talenty, z nichž některé jsou více viditelné a tak nějak "hmatatelné", a některé jsou o pocitech a energii. Jsou lidé, kteří jsou součástí určitého seskupení, a když tam zrovna nejsou, tak to skoro nepostřehnete. A jsou tací, jejichž přítomnost i nepřítomnost je velmi znatelná - v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Paní Stáňa, alespoň z mého pohledu, patří mezi jedince, jejichž přítomnost je velmi příjemná, znatelná a pro celek obohacující. Prostě má svoje kouzlo. A proto jsem se rozhodla s ní udělat rozhovor pro tento web. Jak jsem avizovala v úvodu, prvotní plán o rozhovoru se trošku pozměnil, a níže se dozvíte trošku jinou formou to, co Stáňa považovala za zajímavé ke sdílení s Vámi... S ohledem na aktuální situaci ve zmiňovaných zemích je tento spíše cestopis s fotografiemi vlastně takovou vzpomínkou a poctou lidem a místům, která se paní Stáně vryla do paměti.
Sylva (VitaStyle.cz): Stáňo, než se pustíš do svého příběhu z cesty do Bhútánského království a Nepálu, představ se prosím trochu více našim čtenářům.
Stáňa: "Učím na přírodovědném gymnáziu v Praze češtinu, tělocvik, jsem ale také knihovnicí a hlavně pokládám za důležitou svou práci výchovné poradkyně. Už zhruba 7 let cvičím jógu a ta mě přivedla k zájmu o východní filozofie. Změnilo mi to hodně život, v mnohém. Uvědomila jsem si, co je pro mě opravdu důležité, začala jsem více poznávat sama sebe, a co vlastně od života chci. A pak se mi před dvěma lety, po 40 letech vztahu rozpadlo manželství. Po počátečním šoku a obrovském smutku a strachu z budoucnosti jsem si uvědomila, že je to šance být sama sebou a možnost začít žít jinak, i když mi bylo padesát šest let. A tak jsem se kromě jiného rozhodla plnit si své potlačované sny."
Sylva: A nyní se můžeš pustit do svého vyprávění. I já jsem už nedočkavá, jaké sny ses rozhodla si vyplnit :-)
Stáňa: "V dubnu roku 2014 jsme se s dlouholetou kamarádkou rozhodly vypravit se do zemí, kde má kořeny jóga, do zemí, kde důležitější jsou duchovní hodnoty než ty materiální. Studovaly jsme katalogy cestovních kanceláří, přemýšlely o Nepálu, Indii, Tibetu, až jsme najednou měly jasno - pojedeme do Bhútánu. Vybraly jsme si sedmnáctidenní zájezd, 12 dní v Bhútánu a 5 v Nepálu, nazvaný "Poslední Šangri-la".
Zásluhou skvělého průvodce Michala Thomy se brzy z naší dvanáctičlenné skupiny z celé republiky stali přátelé, kteří se navzájem tolerovali, pomáhali si, takže jsme opravdu nabitý program lépe zvládali.
Díky jeho obrovským vědomostem, ale hlavně znalosti místního prostředí a osobním kontaktům nejen v Bhútánu, ale i v Nepálu jsem měla možnost vidět nejen turisticky zajímavá a vděčná místa, ale také nahlédnout alespoň trochu do života obyčejných lidí. Opravdu ale jen nahlédnout, my jsme byli ubytováni na místní poměry v luxusních hotelech s tekoucí teplou vodou, splachovacími záchody a sprchou, za což jsme byli nesmírně vděčni."
"Získala si nás i rozmanitá místní kuchyně, v níž převládala rýže, zelenina a maso. Často jsme si dávali místní specialitu "ema dačé" - chilli papričky v sýrové omáčce nebo salát z výhonků kapradí, které tam dorůstá výšky i dvou metrů.
Nevím, jak to náš průvodce dokázal, ale byli jsme vždy v pravý čas na pravém místě: ve městě Paro při každoroční buddhistické jarní slavnosti jsme opravdu viděli z bezprostřední blízkosti bhútánského krále s manželkou a matkou, když zasedli do hlediště mezi obyčejné lidi a pak odcházeli těsně kolem nás."
"Dostali jsme pozvání do normální bhútánské venkovské rodiny a byli pohoštěni slaným čajem s jačím máslem a burizony a ochutnali místní pálenku ara (z rýže)."
"Přihlíželi jsme turnaji v lukostřelbě, národním sportu, kdy se střílí s neuvěřitelnou přesností z tradičních luků do malého terče na vzdálenost 150 m. Připadalo nám úžasné, že zásah soupeře do vlastního terče doprovodil oslavný taneček a zpěv místo rozčarování a vzteku. Několikrát jsme mohli být v klášterech přítomni modlitbám mnichů, ale i mnišek a na chvíli se tak zastavit a zklidnit. To byly pro mne jedny z nejsilnějších chvil, moci vnímat nádhernou energii modliteb, hudby a zpěvu. Mniši jsou velmi uctívaní, podporovaní státem i všemi obyvateli, jejich jediným úkolem je modlit se za blaho celého světa. A je pro rodinu velkou ctí, moci vypravit své dítě do učení do kláštera, kam odcházejí tak ve čtyřech až pěti letech."
"Vystoupali jsme také do tzv. Tygřího hnízda, chrámu Taktsang, nejsvětějšího místa v Bhútánu, které je zavěšené na strmém útesu ve výšce 3120 m.n.m. Je to úžasné místo zasvěcené Buddhovi. Byl to pro mne opravdu značný fyzický výkon, ale dokázala jsem to, aniž bych musela využít služeb průvodců s mulami, které mohou návštěvníky vyvézt až nahoru. Byla jsem na sebe pyšná."
"Strávili jsme pak necelý týden v Káthmándském údolí v Nepálu a seznámili se s kulturou Nevárců, jež byla formována splýváním buddhismu a hinduismu."
"Navštívili jsme významné památky starobylých královských měst Káthmándú, Pátánu a Bhaktapuru, v němž jsme zažili oslavy Nového roku 2071 (podle jejich kalendáře) s úžasnými průvody, tanci, zpěvy a vyvrcholením byla možnost vidět ze střešní terasy hotelu tradiční přetahování mužů z horního a dolního města o obrovský dřevěný vůz při slavnosti staré stovky let. Obdivovali jsme stavby, z nichž mnohé vzaly za své nebo byly silně poškozeny při nedávných zemětřeseních."
"Michal nás vzal spolu se svými přáteli, našimi místními průvodci na místa, kam určitě běžně turisté nejezdí, nepřijdou, a my jsme tak mohli o trochu lépe poznat mentalitu domácích lidí, jejich způsob života a nejen nádhernou přírodu, kulturu a bohatou historii."
Sylva: Prožila jsi na cestě i nějaký speciální zážitek? Něco netradičního, co se Ti běžně nestává?
Stáňa: "No, nevím, je to pro mne hodně osobní, ale kdo ví, třeba to může mít význam i pro někoho jiného. Při jednom z výšlapů do hor za prohlídkou jednoho z krásných klášterů jsem měla nějakou krizi. Docházely mi síly, nestačila jsem tempu ostatních, ale stále na mě náš průvodce Michal ještě s jedním kamarádem čekali a povzbuzovali mě, povídali se mnou, abych mohla pokračovat v cestě. Až jsem jim nakonec řekla, že se o mě nemusí bát, ať klidně jdou, že dorazím vlastním tempem. Bylo mi trapně a nechtěla jsem je zdržovat. Nebylo tam kde sejít z cesty, a tak mi vyhověli. Když mi zmizeli z očí, zdolala jsem nejbližší strmý úsek a pak se sesypala. Sedla jsem si na kámen a rozbrečela se. Bylo mi líto, že "cizí" chlapi se o mě bojí, starají a povzbuzují mě, zatímco můj vlastní manžel toho nebyl schopen, když jsme třeba jeli na kole do táhlého kopce a já nestačila ostatním. Nahlas jsem brečela a litovala rozpadlého manželství a sama sebe. Najednou se rozkřičeli ptáci a to mě zaujalo. Ztišila jsem se, začala se rozhlížet kolem sebe a vidím z lesíka stranou ode mne vycházet rezavou psici. Přišla až ke mně a dívala se na mě. Přestala jsem plakat, vysmrkala se, utřela slzy a jen tak seděla, ona stála kousek ode mě. A já si najednou uvědomila, že vlastně nikdy nejsem sama, že je kolem mě spousta bytostí, které mě podporují a jsou se mnou, když potřebuju. A že nebýt našeho rozchodu, nikdy bych se nejspíš nedostala do téhle úžasné země, kam se hned tak někdo nepodívá. Rozhlédla jsem se po té kráse kolem a pomalu se zvedla. Celý zbytek mého výstupu šla psice se mnou. Vždycky popoběhla dopředu, ale když jsem se zastavila a posadila, abych se vydýchala, vrátila se ke mně a čekala, až se zase zvednu a rozejdu. Tak jsme spolu došly až k prvním stavením v blízkosti kláštera a tam se na mě naposledy ohlédla a rozloučila se. S obrovskou vděčností jsem poděkovala jí a taky "vesmíru" za povzbuzení a uvědomění si, že člověk nikdy na nic není sám."
Sylva: Krásný zážitek, až mě z toho mrazí... A jaké celkové dojmy sis přivezla domů? Cítila ses v nějakém místě tzv. jako doma? Jak tě tato cesta obohatila na "duši"?
Stáňa: "Bhútán je nádherná země, jejíž král přísně dbá na to, aby množství cizinců nenarušilo tradiční kulturu tibetského buddhismu, která v hlubokých a obtížně dostupných himálajských údolích vzkvétá už po celá staletí. Kochali jsme se barvitou himálajskou přírodou nenarušenou lidskou činností. A viděli jsme, jak pokrok může jít ruku v ruce s tradičními hodnotami."
"Jsem za to nesmírně vděčná, protože přesně tohle jsem si od zájezdu slibovala. Byl to pro mě obohacující zážitek, uvědomila jsem si, jak naprosto odlišné jsou naše světy a jak bychom si měli vážit toho, co máme. Ale hlavně, že štěstí a spokojenost člověka nespočívá vůbec v materiálním blahobytu, jak se bohužel většina "západních" lidí domnívá. A že doma jsme tam, kde je naše srdce a milující bytosti, kde se cítíme přijímáni takoví, jací jsme."
Sylva: Stáni, děkuji Ti moc za sdílení zážitků z Tvé cesty a poskytnuté fotografie. A přeji Ti, abys měla možnost cestovat do dalších zemí a plnit si další své sny...
Stáňa: "Není za co, opravdu ráda jsem se podělila o silné vzpomínky a skutečně věřím, že vždycky je čas na to, aby člověk své sny zrealizoval."
Více zde: https://www.vitastyle.cz/news/na-plneni-prani-neni-nikdy-pozde-aneb-cesta-do-bhutanskeho-kralovstvi-a-nepalu/